Výlet do Zlaté Olešnice 2010

Stejně jako v loni, tak i letos jsme vyrazili na dalekou cestu do severních Čech, do Zlaté Olešnice. Účelem výpravy je odběhnout dvoje závody a pozdravit své známé z tohoto okolí. Tato odreagovací akce se začíná stávat tradicí. Proto doufáme, že ještě nějakou tu návštěvu zde absolvujeme a letošní rok není posledním. Prostředí již známe, takže nás nemůže prakticky nic zaskočit. Ubytování máme domluvené stejně jako v loňském roce v dřevěné roubence a aby to nebylo málo tak i ve stejné chatce. Vše nám zařídil místní správce a náš již velký kamarád Jirka Černý.

Na tento výlet se těšíme již hodně dlouho dopředu. Před samotným odjezdem dolaďujeme jen detaily byť pro nás zásadní. Chybí nám jeden proudař, tudíž musíme domluvit nějakého přespolního běžce. Asi měsíc dopředu si začneme testovat běžce z Místřína. Jedná se o strojníka, ale jelikož běhá i stovky, běžecky určitě nijak nezaostává. Několik společných tréninků nám dává jistotu, že jsme zvolili správně. Před samotným odjezdem musíme vyřešit ještě jeden detail v podobě bolavého zubu. Na domluvený odjezd, v pátek v 8:30 hod., přišel jeden náš člen s cestovní horečkou vraženou v pravé horní čtyřce. Nemůže se jednat o nikoho jiného než právě o mě. Celonoční braní tabletek na bolest nezabralo a tak bylo jasné, že návštěva zubaře je nevyhnutelná. Odjezd z Čeložnic tak již nenatahujeme a kluci mě zastavují před ambulancí a odjíždí pro Vojtu do Mistřína. Zubařce se zub nelíbí a začíná kazit plány výletu. Předepisuje mi antibiotika, aby vyléčila zánět. Také mi doporučí chladit zub studeným, proto se povětšinu výletu řídím touto radou a chemické tablety raději nahrazuji slováckou slivovicí. Jak se později ukázalo, bylo to správné řešení. Poslední, na koho se čeká je tradičně Mira Straka, náš jediný fanoušek, který s námi jel i v loňském roce. Nyní jsme komplet a můžeme vyrazit.

Z Kyjova vyrážíme prakticky ve stejný čas jako v loňském roce. První zastávka na tankování a vyprazdňování je ve Slavkově. Pak už počet zastávek závisí na počtu vypitých tekutin, ale s klidnou hlavou můžu říct, že jich bylo podstatně méně než v loňském roce. Stravování provádíme během jízdy, popř. při zastávce, ale zbytečně se nezdržujeme. Do Olešnice dorážíme v 17 hod a hned jdeme navštívit Jirku, který právě prohání malé ratolesti na hasičském tréninku. Malí prďůškové trénují na sobotní dvoje závody, ze kterých nakonec přivezli dva poháry (za 2. a 3. místo). Jen co se ubytujeme, jdeme zakousnout něco teplého. Po roce opět navštívíme místní hospůdku „V Údolí“. Po chvíli sezení nás přijde pozdravit i náš rodák a bývalý hasič Marek Šalša. Povykládáme dojmy z cesty, dojíme zbytky jídla a jdeme vybalit své věci. Chvíli se zdržíme na chatce, někteří zde i zůstanou a ten zbytek? Jde se bavit do víru Olešnického velkoměsta. Je až zarážející, co všechno se dá stihnout během noci. Vše je ale pod dohledem a kolem  2:30 hod. uleháme a jdeme meditovat na sobotní závody.

Budíček máme oproti loňskému roku trochu posunutý. Na soutěž v Tanvaldu máme domluvený pozdější příjezd. Spácháme tedy ranní hygienu, něco málo pojíme a v 10 hod vyrážíme vstříc Tanvaldu.

Místní soutěž je součástí slavností města a jedná se již o celkově 15. ročník. Po loňské návštěvě jsme zde museli zanechat zřejmě dobré pocity, jinak by nás tak nevítali a nenadnášeli do nebes. Prakticky po příjezdu jsme byli informování o tom, že jsme velkými favority, ať jim všem ukážeme, co vlastně umíme. To nám snad ještě více sváže ruce a začínáme být nervózní. Vždyť v loňském roce jsme zde měli NP, tudíž s prázdnou jsme nechtěli opět odjíždět. Pozdější příjezd nám umožnil shlédnout jen několik útoků dětské kategorie a jejich vyhodnocení. Před mužskou částí nastoupila ta hezčí kategorie a to ženy. Soutěže se ale zúčastnily jen 4 družstva a tak je brzy konec. V naší kategorii jdeme až jako poslední. Hned při prvním pokusu mužů se pokazila startovací pistole a startér tak musel improvizovat. K onomu tak důležitému bodu v útoku použil dvě staré parkety, kterými bouchnul o sebe u spínače, a tím se časomíra zapnula. Tato nemilá událost nás pobavila. Už jsme na soutěžích viděli ledacos, ale takové startování ještě ne. Výhodou pak mohlo být snad jen to, že Vám nemá jak zvlhnout střelný prach.

Jakmile se rozběhla mužská část, šli jsme si raději s předstihem omakat náčiní a protáhnout utahaná těla. Jsme stále více nervózní a to prakticky všichni. Průběh závodu naznačil, jaký čas je zapotřebí k umístění na bedně. Dosud nejlepší dosažený čas byl totiž 20,40. Pro nás se to zdá jednoduchý cíl, ale taky se stává, že i tato lehká překážka může být problémem, hlavně když se od Vás něco očekává a vy jste tak nervózní, jako by se jednalo o nejdůležitější útok roku.

Příprava na základně je 5 minut, ale již v půlce tohoto limitu máme vše připravené a můžeme jít na to. Ihned po třísknutí parket, vyběhneme směr základna. Menší zdržení má levý proudař, ale běžecky vše dohání. Voda na jistotu tak, aby nás nezaplavila a výstřik cca v 17 sekundě. Menší prostřiky již nezabránily onomu vítěznému času. I když se nejedná o žádný náš nejlepší útok, ale s časem 18,83 bereme první místo a tedy největší gratulace. Startovali jsme poslední a tak si vychutnáváme ono vítězství vybojované 300 km od našich domovů. Chvíli po našem útoku probíhá slavnostní nástup s předáním pohárů pro vítěze. My dostáváme poháry hned 2. Jeden normální a k tomu ještě putovní křišťálový. Oba poháry jsou moc krásné, byť ten křišťálový dostáváme jen v krabici od bot a s lehce uštípnutou hrankou. K tomu všemu máme i velký dárkový balík, plný uzenin a všelijakých dobrot.Nemeškáme a rozbalujeme ihned po nástupu a vytahujeme šampaňské pro vítěze. Už jen zbývá společné foto, několik loků z poháru a může se jít slavit.

K oslavám sjíždíme jen do města Tanvald. Mají zde slavnosti a k tomu patří i jarmark a také dětská zábava, kolotoče. Lehce něco zakousneme v davu jarmarku a jdeme se podívat na místní kolotočáře. Největší pobavení máme u střelnice s molitanovými míčky. Mezi malými caparty stojíme i my a neúprosně střílíme po protistřelcích. Tato, pro nás veselá atrakce, donutí jít některé členy i vícekrát. Z adrenalinových disciplín si vybereme ještě jednu a to povození na podobném kolotoči, jaký si koupil Bohuš v K…a hoši Gutentag. Naskáčeme do labutí a 3 minuty blbneme i v této atrakci. Někteří postávající rodičové jen kroutí hlavami, kolik málo stačí k radosti druhým. Dost bylo ale blbnutí a jdeme koupit něco k snědku. Jelikož máme dárkový balík plný uzenin, zakoupíme jen nejnutnější pečivo. Nezapomene také koupit naše oblíbené balonky naplněné heliem a dárek pro Vašíka. Nemůže to být nic jiného, než jeho tak oblíbené lízátko. Letos jsme vybrali ale něco jiného a Vašík měl z toho evidentně větší radost než v loňském roce. Rád bych Vám onen dárek popsal, ale nejsem zběhlí v tomto tématu, tak to raději nebudu rozpitvávat. Po všech nákupech směřujeme směr Zlatá Olešnice. Opět se vyfotíme u cedule Zlatá Olešnice, aby nám naši příbuzní věřili.

Natankujeme Avii a jdeme vyložit nákup do roubenky. Máme opět hlad a tak se jdeme před koupáním v bazénku nabaštit. Porce jsou tak velké a jídlo tak dobré, že se nemůžeme ani hýbat, natož jít někde blbnout do vody. Bazén je ale domluvený, tak se převlékáme a jdeme na to. Koupání příliš nedáme, spíše sedíme v sauně nebo u vody a popíjíme darované bublinky od místního správce Jirky. Voda je oproti loňskému roku chladnější, tak ji spíše sledujeme z povzdálí, ale jen do doby, kdy náhodně objevíme tlačítko pro spuštění výřivky v bazénu. Rázem sedí prakticky všichni v bazénu a masírují si svá těla. Po koupačce posedíme s naším kamarádem Jirkou a ještě jeho několika přáteli u naší moravské slivovice. Posezení se začíná rozjíždět a tak je třeba i něco zakousnout. Rozdělaný balík tak vezmeme útokem a spát jdeme s natřískanými břichy. Usnout nám tedy příliš nejde a tak je slyšet příchod nočních opozdilců, kteří se pustili do balónků. Komické mluvení se nese celou roubenkou. Je to však poslední tečka za sobotním dnem, byť byla až v neděli ráno.

V neděli musíme vstát brzo, čeká nás sbalení všech věcí, úklid chatky a přesun na další závody do Bozkova. Soutěž zde začíná již v 10 hodin. Na devátou hodinu máme domluvené předání chatky a rozloučení se s Jiříkem. Necháme mu jako vzpomínku nějakou lahvinku a potom už nasedáme do Avie směr Bozkov.

Ráno bylo chladné a nastartovat vůz se daří až na 3 pokus. Na domluvenou soutěž dorážíme jen pár minut před samotným začátkem a tak se už stíháme jen nahlásit a podívat po trati. Zdejší soutěž a vlastně celá Podkozákovská liga se běhá na 2B. My takto nezávodíme a tak jsme od konečného umístění příliš neočekávali. Přijeli jsme sem na pozvání domácích a taky ostatních sborů, které nás přemlouvaly již v loňském roce v Tanvaldu. Na tréninku jsme si zkusili jen několik pokusů, které naznačily náš finální čas. Abychom mohli soutěžit i s ostatními sbory, museli bychom čas dát někde pod 15 vteřin. Na tento čas bychom potřebovali i upravenější stroj a tak jsme zde přijeli pouze napravit reputaci z loňského roku, kdy jsme zde skončili až na 25. místě.

V soutěži bylo přihlášeno 20 ženských a 33 mužských kolektivů. Po slavnostním nástupu jednotek začala kategorie žen a až poté ta mužská část. V ženské kategorii se bylo na co koukat, vždyť zde závodila i děvčata jezdící extraligovou soutěž jako např. Vitiněves, která nakonec zvítězila v celkovém hodnocení Podkozákovské ligy. My jsme šli jako 4 v mužské části. Tradičně se jdeme protáhnout a rozběhnout mimo dění. Nenecháváme nic náhodě, vždyť se chceme ukázat i v této soutěži. Ještě před startem napíšeme několik řádků o našich letošních úspěších, které pak čte hlavní komentátor celé soutěže. To už se jdeme chystat na hlavní základnu.

Menší nervozita koluje snad všem žilám, nejvíce pak našemu půjčenému proudaři. Rozklepané ruce brzdí v rychlém poskládání základny, ale vše stíháme v limitu soutěže. Na start jdeme nažhaveni a také povzbuzeni našimi fanoušky. Podle hukotu a fandění jsme během dosavadního průběhu soutěže měli největší aplaus. Bohužel výsledek tomu neodpovídal. Nespojená proudnice pravého proudaře znamenalo NP a nejspodnější příčky tabulky.

Rychlejší terč sražen v čase 15,52 což by stačilo na cca 4. místo. Svou reputaci z loňského roku jsme si tedy nenapravili, alespoň jsme zjistili, na jaký čas na 2B máme. Vždyť to byla teprve naše druhá soutěž na zkrácené trati. Za zmínku ještě stojí fakt, že jsme i v tak vzdálené části republiky dostali důvěru a levý proudař Martin vypomáhal neznámé Vlastiboři. Martin zopakoval své sražení z našeho pokusu, ale druhému kolegovi se příliš nedařilo a s docíleným časem 17,41 obsadili kluci z Vlastiboře 11. místo. Martin měl čas 15,88. Po tomto útoku jsme zvedli kotvy a začali se loučit s místními hasiči a fanoušky. Při odchodu nám někteří tleskali, ale nemůžeme pochopit zač, vždyť jsme vůbec nic nepředvedli.

Domů odjíždíme ve 13 hodin se smíšenými pocity. Vezeme 2 poháry, byť jen z jedné soutěže a z té druhé tak akorát ostudu. Cesta domů ubíhá rychle, i když máme zdržení na několika semaforech a kolonách. Co také v neděli odpoledne očekávat. Na zpětné cestě nám stačí jen jedna zastávka a pak už rozvoz posádky. Nejdříve do Svatobořic teda vlastně Mistřína, kde vysedá Vojta a v Kyjově náš jediný fanoušek a kameraman Mira Straka. Domů dorážíme v 19 hodin. Nedá nám to, a jedeme ještě na chvilinku na základnu pochlubit se s poháry. Potom už jen rychlé vyskládání hadic a můžeme jít domů. Cirkus, jménem Zlatá Olejnice, je na konci. Poháry rozdány, nápoje vypity, uzeniny snězené a my můžeme s klidnou hlavou ulehnout po tak náročném víkendu.

Jožka Čada