Výlet do Zlaté Olešnice

Už někdy o prázdninách jsme dostali pozvánku od našeho bývalého člena, Marka Šalše,  předvést své umění daleko od domova a to až v Tanvaldě. Ubytování  jsme měli zamluvené ve Zlaté Olešnici, v překrásných roubenkách. V této horské vesničce jsou postaveny nové dřevěné roubenky sloužící k ubytování turistů. Jelikož jsme jeli na začátku září, byli jsme v tomto pěkném areálu ubytováni prakticky sami. Svou sezónu mají roubenky až v zimě, kdy jsou hojně využívány zimními rekreanty.

Na dalekou cestu (300 km) jsme se rozhodli vyrazit naší stařenkou Avii. Velkou neznámou bylo, zda tak dalekou cestu zvládne. Jak se ale ukázalo, nebyl  to žádný problém. Z důvodů tak daleké cesty jsme vyrazili již v pátek dopoledne. Sraz byl naplánován na 9 hod. Jelikož nás netlačil čas a žádné povinnosti, oddálil se odjezd asi o 1,5 hodiny. Tak daleký výlet si žádá řádnou přípravu na organismus. Není jednoduché strávit celý den jen v uzavřené skříni, bez klimatizace s „kastlem“ piv a desítky litrů ostatního moravského moku. Poslední foto v čase 10:15 hod. a už ukrajujeme porci kilometrů z té nekonečné cesty.

První zastávka spojená s tankováním ve Slavkově naznačila, jak často budeme muset asi zastavovat. Ne že by zastávky na tankování byly tak nutné, ale na vyprazdňování močových měchýřů byly k nezaplaceníJ. Cesta plyne bez větších problémů. Někdo si krátí čas sledováním okolí, jiný alespoň krátkým spánkem. Před Hradcem se chvíli zdržíme v koloně aut, ale naštěstí brzy pokračujeme dál. Krátká zastávka na opožděný oběd v Tanvaldě a pak hned frčíme pozdravit našeho bývalého člena, který nás pozval. Jen jsme vystoupili z prohřáté skříňovky, pochopili jsme, kde že se vlastně nacházíme. Naše rozpálená těla z jihomoravského kraje dostala šok v podobě sychravého počasí horské vesničky. To nás ale neodradilo od návštěvy hasičské zbrojnice našich kolegů ze Zlaté Olešnici. Z vystavených pohárů jsme poznali, že se dění ve sboru točí kolem malých ratolestí, se kterými jezdí po místních soutěžích. Jirka, vedoucí družstva dětí, měl na starosti i ubytovaní naší výpravy. Vyrazili jsme tedy ubytovat naše prochladlá těla. Po rychlé prohlídce našeho přechodného domova a ještě rychlejším ubytováním, vyrážíme obkouknout terén. Jsme opět hladní a tak si dáváme donosu v místní hospůdce. Na pohled nepěkná hospoda záhy vymluví náš prvotní dojem. Jelikož se jedná o noc před soutěží, dlouho neposedáváme a jdeme brzy bydlet. V roubence je chladnější vzduch a tak se rozhodneme pro zatopení v krásných kamínkách v kuchyňce. Na běžný zátop to ale není. Chybí to nejzákladnější – DŘEVO. Vyrážím proto s jednou posilou na obchůzku po okolí. Najít dříví není až tak přetěžký úkol. Problém nastal při rozdělávání samotného ohně. Chybějící papír či Pepo jen horko těžko nahrazoval nepoužitý WC papír. Nakonec se vše podařilo. Teplý vzduch donutil dokonce některé členy chodit jen v letních trenýrkáchJ. Před samotným spánkem chvíli sedíme u stolu a přemýšlíme, co by se dalo ještě sníst. Jsou asi 2 hodiny ráno a mi si pochutnáváme na natvrdo uvařených vajíčka zakusujíce jižanskými rajčátky. Pro některé kombinace nepředstavující, pro nás to byla příjemná tečka tak náročného dne.

Brzy ráno nás vzbudí jeden z našich nedočkavých členů. Je to náš komik Vratik. Představa, že bude muset závodit jej nenechala ani dospat a tak se snaží probudit i zbytek mužstva. Čas se nedá bohužel zastavit a tak musíme vstát a vyrazit směr Tanvald. Neznáme místní podmínky a tak se snažíme přijet na čas. Před nástupem se stále domlouváme, v jakých dresech dnes poběžíme. Je zde k vidění málo mužských družstev a tak se vydáváme na nástup v našich montérkových mundůrech.

Po lepším rozkoukání pochopíme, že staré montérky již v tomto kraji nejsou v módě. Neváháme a převlíkáme se do našich závodních dresů. Celou soutěž odstartují nejmenší ratolesti. Jen s údivem a úsměvem na tváři pozorujeme ty malé prďůšky, jak s vypětím všech sil bojují s podobným nářadím jako my. Po dětské soutěži nastupují na plac družstva žen. Jsme v novém prostředí a tak děláme zvědavou čumendu na ženská družstva. Hned z několika pokusů pochopíme, že holky mají k dispozici dobrou techniku a tak i jejich časy ukazují kvalitu soutěže. To už začínáme být lehce nervózní a jdeme si připravovat naši techniku. Jsme lehce promrzlí a tak se zahříváme topivem v podobě moravské domácí slivovice. Patřičný příděl má na starosti kdo jiný než Valísek. Jelikož není žádný hamoun, obíhá i rozhodčí a našeho správce Jirku. Slivovice všem patřičně chutná a tak zásoby velmi rychle ubývají. Menší tragédií ze závodů je nabourané auto německých kolegů. Naštěstí to jsou jen plechy a tak doufejme, že tento incident nenarušil dobré vztahy mezi německými kolegy a hasiči z Tanvaldu, kteří nehodu zavinili. V mužské kategorii jdeme ke konci startovní listiny, chceme co nejvíce prokouknout zdejší trať. Asfaltový povrch není v naší oblibě, ale podmínky jsou pro všechny stejné. Lehké terče nám ukazují, jakou taktikou se můžeme ubírat. Od místa rozdělovače trať mírně stoupala do kopce, náběh k základně byl kratší cca o 2 m. Zajímavostí bylo, že nad silnicí vedl most a tak se spousta diváků mohla kochat útoky z jiného místa než je obvyklé. Start našeho útoku proběhl bez větších problémů, samotný útok naznačil slušný čas. Bohužel nekompletní složení družstva a tedy náhrada jednoho hrotaře, znamenalo z našeho útoku NP. Chyba z nezapojení proudnice znamenala konec všech nadějí z pěkného umístění.

Celkový dojem ale znamenal pozvánku na další závody. Zřejmě až tak velká ostuda to nebyla. Pošramocenou náladu si jdeme zpravit na místní tanvaldskou slavnost. V jednom z několika stánků prodává náš bývalý člen, Marek. Jdeme jej tedy pozdravit a pochválit se nepěkným umístěním. Sladkou odměnou nám je ochutnávka burčáku. Lehce v náladě kráčíme probíhající poutí a kupujeme dárky svým známým. Z přelidněné části pouti, kráčíme se suvenýry v podobě nafouknutých balónků. Po několika odletěných kusech, si raději přivazujeme ke končetinám heliem naplněné balonky.

Jelikož nás čeká dlouhá noc, jdeme si pokoupit trochu jídla do místního marketu. Pohled na nás vše náramně baví. Balonky dělají atmosféru v daném marketu náramně veselejší. Po nákupu nezbytných surovin upalujeme směr Zlatá Olešnice. Aby nám naše rodiny věřily tuto dalekou cestu, zastavíme u obecní cedule Zlatá Olešnice a jdeme se vyfotit. Ze spontánních fotek je patrné,jaká veselá nálada panovala po dobu našeho výletu.

Na 20 hodinu máme domluvené koupaní v místním krytém bazénku. Ještě před koupáním musíme splnit jeden úkol  a to popřát našemu Vašíkovi. Má právě narozeniny a tak je slušností mu popřát. Již na pouti jsme zakoupili menší dárek. Podle výrazu obličeje oslavence, byl dárek velmi vhodně vybrán. K podrobnějšímu popisu se raději nebudu rozepisovat.

Před koupáním se posilníme večeří a už upalujeme směr „ mini aquapark“. Z roubenky to máme asi 100 m. Ještě před tím než naskáčeme do vody, vybereme si muziku k poslechu. Někteří do vody skáčou po hlavě, jiní se snaží skočit alespoň pořádný placák. K danému bazénku je i sauna a tak se po skupinkách střídáme v malinké místnosti. K úplné spokojenosti a blahu každého muže už chybí jen pěkné ženské stvoření.

Jelikož už máme všichni varhánky na rukách, opouštíme bazén a jdeme směr hospůdka. Jsme dehydratováni a tak doplňujeme tekutiny v nejrůznějších kombinacích, dle chuti každého člena. V hospůdce s námi sedí i místní hasič a náš kamarád Jirka. Noc ubíhá nespoutaným tempem a jedna runda za druhou tento čas jen urychluje. Komickou postavou se stává místní děvčina, která láká nejednoho našeho člena k podivnému zpívání. Záhy pochopíme význam onoho „zpívání“ a raději se věnujeme svým přátelům v hospůdce. K příjemnému zážitku bylo placení. Zdejší mladá hospodská zřejmě neuměla počítat, protože jinak si to neumíme dodnes vysvětlit. Jako by se zde zastavil čas, ceny nízké připomínající dobu 80 let. Pro nás ale milé překvapení a tak ještě  chvíli postojíme u barového pultu. Je půl čtvrté ráno a my musíme vyrazit směr roubenky. Cestu si zpříjemňujeme falešným zpíváním až hulákáním na celou ves. Ne jeden pes začne vít a v místních domech se rozsvěcují okna pro zjištění onoho zpěvu. Už si leháme když zjistíme, na cože jsme to vlastně ještě zapomněli. Na pokojích máme přivázané balónky a tak nemeškáme a jdeme si zvesela popovídat. Nejlépe jde mluva našemu Vašíkovi, jako by byl opravdu z jiného Marsu. To je ale již opravdu poslední tečka za sobotním dnem v podstatě již i částečně za nedělním. Spánku příliš nedáme. Je 8 hodin a v roubence je opět živo. Musíme se sbalit a přejet na onu druhou soutěž. Ještě čekáme na správce Jirku a předáváme roubenku k dalšímu použití pro turisty. Za veškerou jeho péči o nás mu děkujeme několika lahvinkami moravského vínka.

Nedělní ráno je opět chladné. Při cestě do Bozkova, kde se konaly ony druhé závody lehce bloudíme. Cestování v tomto kraji po lesních cestách není jednoduchou záležitostí. Nakonec vše ale najdeme a jdeme se přihlásit. U prezentačního stánku záhy místní pochopí „vodkud“ že to vlastně jsme. Lehce se nám smějí naší moravské mluvě, ale to nás nemůže rozhodit. Vystavené ceny pro vítěze jsou velkou motivací. Bohužel vědomí, že soutěž je pouze na 2 B, nás nechává velmi klidnými. Místní liga je běhána pouze na 2 B a tak soupeřit s těmito družstvy velmi nemůžeme. Z důvodu daleké cesty nazpět, se řadíme na 5. startovní pozici. Rychle procházíme nově vybudovaný areál soutěže. Terče jsou ještě měkčí než ty z Tanvaldu, trať mírně po trávě do kopce. Nemáme mnoho času na rozkoukání a tak po shlédnutí několika družstev žen vyrážíme na plac.

Místní obecenstvo nás vítá potleskem a to nám vyráží úsměv na tváři. Na takové přivítaní nejsme zvyklí. Příprava základny probíhá bez větších problémů. Startér má u pusy mikrofon a tak je pěkně slyšet pokyn k útoku. Spadnutý koš ale záhy přibrzdí pěkně rozběhnutý útok. Pozdější voda znamená výsledný čas 18,71 (rychl. terč 17,88). To nás, jak se později dozvíme, zařadilo na konečné 25.místo. S časem určitě nejsme spokojeni, jelikož jsme měli na lepší výsledek. U srdce nás potěší jen několik pochval na pěkně rozběhnutý útok, který pokazila opět jen smůla, tak jako v sobotu. Bohužel se na soutěži nemůžeme zdržet dlouho a tak chvíli po našem útoku vyrážíme směr Zlatá Olešnice. Ve vedlejší vesničce Bozkova ještě náhodně poznáme našeho krajana od Kyjova. Na chvíli zastavíme a prohodíme pár slov. Ve Zlaté Olešnici nás opustí 2 naši členové, kteří se domů vydávají osobním vozem. Pořídíme poslední dokumentaci v podobě fotek a videí a pak už jen uháníme směr Jih. Cesta již ubíhá rychleji, také zastávky jsou zkráceny jen na nejnutnější počet. Neodpustíme si ale nenavštívit pomník bitvy tří císařů, nacházející se kousek za Slavkovem. Poslední foto výletu zplodíme právě zde.

Domů dorážíme kolem 18 hodiny.

Celkový dojem z výletu  hodnotíme na výbornou, škoda že se nám jen nedařilo i po sportovní stránce. Každopádně již nyní počítáme se zopakováním výletu ve Zlaté Olešnici.

Jožka Čada